(Po)madridské střepy

2. 9. 2011 22:03
Rubrika: Nezařazené | Štítky: tema:sdm2011 , Madrid2011

 ...předesílám, že v následujícím článku nedodržuju příliš kontinuitu, měla jsem v hlavě zkrátka moc věcí a všechny jsem chtěla zmínit.

 Přijela jsem z Madridu, nadšená a snad i trochu víc zakořeněná ve víře. Aspoň jsem si to myslela. Kromě krásných suvenýrů a fotek jsem měla něco velkého v sobě, dosud nezpracovaného. Otcové biskupové nadnesli spoustu otázek na které jsem chtěla hledat odpověď a stále jsem zjišťovala, že namísto dveří s nápisem Východ vidím jen další zatáčky, další otázky co si musím zpracovat.

 Ale jedno bylo jisté. Nejsem na to sama. Kolem byly mraky mladých věřících z celého světa. To na mě zapůsobilo velmi silně. Mladí kluci, co měli obmotaný růženec kolem ruky, seděli v kostele a modlili se. Moc takových neznám, vlastně je můžu spočítat na jedný ruce a ještě mi zbydou volný prsty. Neuvěřitelný. Jedním slověm, zaujalo mě to ohromné společenství. Jasně, SPOLEČENSTVÍ je to, co potřebuju. Až budu zase doma, najdu si nějaké studentské spolčo, kam budu chodit, napadlo mě. A k tomu stejnému pak vyzýval i Svatý Otec ve své homilii.

 Krásný zážitek společenství jsme zažili i s kamarádkou v Tarragoně. Procházely jsme Ramblou směrem k pláži a najednou vidíme partu Italů jak hrajou takovou podivnou hru..tak jsme tam chvíli postávaly a koukaly na ně až přišel jeden kluk od nich a jestli by jsme si prý nechtěli zahrát s nima. No jasně že jsme se přidaly ! Byla to sranda a zachvilku jsme vypadly ale to nevadí. Pak jsme si totiž sedly vedle a povídaly si s tím klukem (jmenoval se Fabricio) a s Manuelou, která pracuje v nějaké automobilové firmě a zná naši Škodovku. Všichni taky obdivovali Prahu. Povídali jsme si s nima asi půl hodiny a pak už jsme opravdu potřebovali jít. Fabricio  mezitím co jsme s Manuelou řešily magický trojůhelník měst Praha, Turín a Paříž odešel zase hrát. Zvedly jsme se s kamarádkou a rozloučily se s Manuelou, panem farářem a poklepaly jsme na rameno Fabriciovi, že už jdeme a tu se s námi kromě něj hned začala vřele loučit celá skupinka, tleskali si s náma rukama, srdečně vykřikovali, že se určitě uvidíme v Madridu a že se za nás budou modlit. To mě dostalo a zní mi to v uších ještě teď. Budou se za nás modlit ? Vždyť jsme kecali jen chvilku ? Přišlo mi to strašně pěkný.

 Cvak. Jsme zpět v České republice. Každodenní realita. Po návratu ze Španělska mi jdou na nervy stejní lidi uplně stejným způsobem. Ha, chyba. Hádky se ségrou. Ha, další chyba. Přesto jsem někde cítila, že Ježíš je ve všem se mnou. Najednou mi přišla na mobil smska od kmotřence, kterého mám opravdu moc ráda a na střední škole jsme byli nejlepší kamarádi a dodnes k sobě máme strašně blízko. Kamarád je pro to slabý slovo. No a v té esemesce byl odkaz na internet a že prý jsem zvaná a že až se život vrátí do normálních kolejí, tak bude potřebovat moji pomoc. No tak oni už se s jeho přítelkyní berou !! To musí být odkaz na svatební oznámení. To je paráda. Měla jsem velkou radost, byla jsem dojatá...ale nemohla jsem se podívat na to oznámení hned, protože už jsem spěchala za kamarádkou. Celou cestu jsem si říkala, jak je to pěkný, že zase další človíček z mého okolí bude oženěný.

  Když jsem ale přišla domů a našla si příslušnou adresu, nenašla jsem tam svatební oznámení ale parte. Kmotřencova přítelkyně měla autonehodu. Bylo to strašný. Hned jsem mu volala a zjistila jsem další informace. Možná šlo dokonce o sebevraždu. Bylo mi strašně. Modlila jsem se za ni ale sama jsem cítila beznaděj. Jak skončí, byla-li to opravdu sebevražda ? Někde jsem cítila, že Bůh je přece nejvíc dobrotivý, že jediný viděl do jejího srdce a podle toho s její duší taky naloží. Ale bylo mi pořád hrozně smutno. Nastal den pohřbu. Bylo mi zle. Opravdu fyzicky zle. Jak mohla umřít ? Holka, které je 21 let ? Co teď on ? Její přítel ? Co její rodina ? Bylo to nepochopitelný. Na brigádě jsem zjistila, že jeden známý jde na ten pohřeb taky. Nabídl se, že mě sveze, za což jsem byla strašně ráda, protože jsem měla v hlavě strašné myšlenky a nechtěla jsem se jimi zaobírat. Než jsme vyjeli, bavili jsme se o tom ještě se šéfem a najednou to řekl: "Budeme se modlit." myslel tím, že se bude modlit za ni a mě to tak strašně potěšilo...ta pohotovost, ochota...a zároveň důvěra...

Začal pohřeb. Byla tam spousta lidí. Ani se nevešli do kostela. Obřad je napůl evangelický a napůl římskokatolický. Úvodní píseň je od Beatles. Lucy in the sky with diamonds. Říkám si v duchu, že bych jí strašně přála aby tam někde byla a omlouvám se za všechno špatné co jsem si o ní kdy myslela nebo snad řekla. Pak se četlo z evangelia, že je Pán Ježíš vzkříšení, pravda a život. No jo, člověk to čte a věří tomu ale když umře někdo blízký ? Prosila jsem Boha aby mi dal více víry. Měla jsem krizi. A pak se mi ozvalo v hlavě: "A kdo to hrdě prozpěvoval v Madridu Pevni ve víře ? Kdo ? " A nějak jsem se vzchopila. Bůh je přece veliký a když jsem viděla nad vstupem do kostela nápis. My kážeme Krista ! Doplnila jsem si tam automaticky Ukřižovaného a zmrtvýchvstalého. Není tu jen smrt. Je přece i neděle. A najednou jsem v sobě měla takový pokoj. Pokoj, že je v pořádku, že je v Otcově náruči a že je jí tam dobře. Když jsem měla ještě chvilku výčitky svědomí, že jsem   proti ní někdy něco měla a vlastně jsem neměla pravdu protože jsem ji ani tolik neznala abych ji mohla nějak hodnotit, nehledě na to, že bych neměla hodnotit vlastně vůbec, tak kapela začla hrát Let it be a to mě uplně povalilo. Jako by mi to řekla sama ona, takový to: "to je jedno, nech to být,vše je zase v poho" nebo samotný Pán..začaly mi téct slzy po tváři a bylo mi jasný, že je v pořádku.  

 

Zobrazeno 1481×

Komentáře

Mažu

Marky, drsný, ale moc hezký...díky...

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Monika Voňková